Entlebuch, salašnický pes, štěňata, chovatelská stanice, z Lesní zahrady, Barnie, Aisha, Stoklasa, Stoklasová, Stoklasovi


ICh. BARNIE Sweape
Chovná, bonitační kód: 455 ALZ 65BO
DKK: 1/1 (B); DLK: 0/0 (A); PRA-PRCD: N/P (B); EU: A, gonio neg.
BOB-7x, BOS-2x, CACIB-8x, Res.CACIB-2x, NV, CAC-11x, Res.CAC-3x
Interchampion, Český šampion, Maďarský šampion

Barnie se představuje

Jmenuji se Barnie Sweape. Jsem typický představitel plemene Entlebuchský salašnický pes: jsem temperamentní (někteří mi říkají perpetuum mobile :-), sebejistá a nebojácná. Svoji lidskou smečku a všechny aktivity s ní mám moc ráda. Jsem velký mazel, ale i dobrý hlídač. Pokud mám dojem, že mým páníčkům něco hrozí, že se děje něco neobvyklého na teritoriu, které hlídám, nebo v jeho okolí, dokáži udělat pořádný rámus. Jsem stále "rozesmátá", ráda a rychle se učím. Jsem šikovná na cvičáku i na výstavách. Na cvičáku i na výstavách se mi líbí, protože je tam spousta lidí i psů. Černá část mojí srsti je lesklá, stále mám sněhobílou náprsenku i tlapky. A také špičku ocasu, která je neustále v pohybu a láká malé lidičky, aby se ji snažili chytit, což já trpělivě snáším. Dětem ledacos odpustím, protože si stejně jako já chtějí stále hrát a vymýšlejí nejrůznější hlouposti a divočiny. Ráda si hraji také s ostatními psy, se kterými se dobře snáším. Neútočím, ale pokud si na mne moc troufají, dovedu se proti nim vymezit.

Jak šel čas ...

Narodila jsem se 3. března 2010 v chovatelské stanici Sweape. Maminka se jmenuje Elinka Essi a tatínek Frankie vom Wegbach. Kromě mne se mamince narodily ještě dvě sestřičky a jeden bráška. Dostala jsem pro rozlišení na krk žlutou tkaničku a dokud jsem neměla jméno, říkali mi Žlutá tkanička. Dva měsíce se o nás kromě maminky Elinky moc dobře starali také její páníčkové.

Když jsme trochu povyrostli, začali se u nás objevovat různí noví lidé, kteří si mne i sestřičky a brášku prohlíželi, hráli si s námi a také se s námi mazlili. Noví páníčkové si mne vybrali, protože jsem jim byla nejmilejší i přes to, že viděli, že nemám úplně symetrickou kresbu na čumáčku a jednu ponožku mám trochu moc vysoukanou. Páníček říkal, že jsem šlápla moc hluboko do bílé barvy a myslel si, že na výstavách to asi nebude nic moc, ale to jsem ho překvapila.

1. května si mne noví páníčkové odvezli domů. Čekal mne tam nový pelíšek, ale dobře se mi usínalo i u dveří, odkud jsem měla přehled, co se děje doma i venku, a když se mi zastesklo po přitulení k mamince a sourozencům, nejlepší byla něčí náruč.

Nejvíce se mi ale v novém domově zalíbila velká voňavá zahrada s měkkým zeleným kobercem, který je příjemný na ležení i na běhání. V zahradě je spousta zajímavých míst ke zkoumání, prohánějí se tam ptáci a někdy i kočky od sousedů.

Postupně nás začali navštěvovat i další lidé včetně malých dětí, které jsme tehdy ještě doma neměli, abych byla správně socializovaná. Socializace se mi moc líbila a neměla jsem s ní nejmenší problém. Od počátku bylo jasné, že budu společenský pes.

Rostla jsem jako z vody, najednou mne byla plná náruč, vyměnil se mi kožíšek a více než malé kulaté štěňátko jsem začala připomínat dospělého psa (hlavně maminku Elinku) a začala jsem hlídat.

V půl roce mne vzali páníčkové prvně na cvičák. Šli jsme se jenom podívat, ale hned jsme se zapojili do výcviku. Vše mi od počátku dobře šlo a po půl roce jsem složila první zkoušku (ZOP) s vynikajícím výsledkem (získala jsem 98 bodů z možných 100). Doporučili nám ve zkouškách pokračovat, ale to bude muset páníček najít více času na stopy a další věci.

Brzy po zkoušce následovala má první výstava. Ani já, ani páníček jsme nevěděli, jak na to. V silně obsazené skupině jsem skončila na 4. místě a získala svoji první (tentokrát ještě bramborovou) medaili a hodnocení výborná. Na podzimní klubové jsem ve své kategorii již zvítězila, což páníčky inspirovalo k tomu, aby mne přihlásili i na další výstavy. Většinou jsem vyhrála nejen ve své kategorii, ale i mezi všemi Entlebuchy, a tak jsem si párkrát vyzkoušela soutěž všech plemen patřících do skupiny FCI II. Jednou se mi podařilo i tam získat 3. místo. Během poměrně krátké doby jsem nasbírala dostatek ocenění CAC (včetně mezinárodních soutěží) k udělení titulu Český šampion.

Ve dvou letech se se mnou páníčkové vypravili na bonitaci, abych mohla mít štěňátka. Dlouhé měření a posuzování před komisí dopadlo dobře. Řekli mi, že jsem hezká holka a mohu si hledat ženicha. Toho jsem si již našla a pokud vše dobře dopadne, budu mít vlastní štěňátka na začátku příštího roku. Nedávno jsem si myslela, že už jedno štěňátko mám, ale vyklubal se z něho malinký páníček.

Napřed jsem s velkým zájmem pozorovala velký balón, který nosila jedna z mladších členek naší smečky pod bundou, ale nikdy mi ho nechtěla hodit. Pak jsem ji dlouho neviděla. Vrátila se bez balónu, ale přinesla zvláštní mláďátko. Dlouho bylo pomalé a neohrabané, ale umělo zajímavé věci - třeba otevřít zakázaný šuplík s mými hračkami. Tak jsme si dali pac na spiklenectví a stali se z nás kamarádi. Dokud chodilo jako já po čtyřech, myslela jsem, že je to psí kamarád. Teď už vím, že je to malinký páníček, umí se se mnou tahat o provaz a honit a na rozdíl od velkých páníčků ho honění se mnou hned tak neomrzí.

Na prvním českém srazu Entlebuchských salašnických psů jsem potkala spoustu dalších Entlebuchů. Tolik jsem jich pohromadě nikdy neviděla. Byla to skvělá příležitost pro veselé měření sil v obratnosti i chytrosti, zkrátka příjemná akce plná pohybu a zábavy. Už se těším na její opakování v příštím roce.

Na podzimní mezinárodní výstavě v Českých Budějovicích jsem získala řadu ocenění, ale nejdůležitější byl podle páníčků CAC z mezinárodní výstavy, který mi chyběl do sbírky pro získání titulu Český šampion. Na výstavě jsem se potkala s nevlastní sestrou Kempi (máme společnou maminku). Kempi je mladší a jsme si tak podobné, že nás pan rozhodčí pokládal za matku s dcerou. Na podzim a  závěru roku se udála řada dalších důležitých věcí. Můj malý páníček už mne dost přerostl, ale objevila se u nás malinká holčička, tak mám další mláďátko na hlídání a nového kamaráda.

Na přelomu listopadu a prosince jsme si s páníčky udělali pár výletů do Jižních Čech za Buschim (Auksis Interpola). Nakrytí proběhlo úspěšně, před Vánoci nám ultrazvukové vyšetření potvrdilo březost. Musela jsem mít klidnější režim, z čehož jsem neměla žádnou radost. Postupně mi narostlo těžké bříško a začala jsem být méně pohyblivá a také opatrná. 28. ledna 2013 se mi narodilo šest štěňátek - tři fenky a tři pejskové (vrh A).

O štěňátka jsem se vzorně starala a měla jsem hodně mléka, takže z nich brzy byly pěkné chlupaté kuličky. Po prvním idylickém měsíci jim narostly zoubky a drápky a kojení začalo být náročné, ale postupně začala jíst stále častěji z misky a přestala mne trápit. Nastal čas her a také výchovy – musela jsem jim pořádně vysvětlit, co si mohou dovolit a co již ne. Také jsem je naučila přetahování o provaz, které pokládám pro život správného Entlebucha za velmi důležité. Za štěňátky jezdila od tří týdnů věku spousta návštěv a zajímaly se i o mne, což se mi náramně líbilo. Také se na nás přijel podívat tatínek štěňátek a moc hezky si s nimi rozuměl. Postupně se začala štěňátka rozjíždět do nových domovů, ale jedno (fenka Aisha) zůstalo doma, tak mi po jejich odchodu není moc smutno.

Aisha rychle roste a je stále lepší partner pro různé hry a vylomeniny. Někdy si na mne moc dovoluje, tak ji musím umravňovat. Hodně věcí podnikáme společně, ale mnohé také samostatně, prý abychom měly pevnější vazbu na páníčky než na sebe.

V červnu jsme strávili s páníčky a s Aishou příjemných pár dní v Jižních Čechách. Objevovali jsme půvaby jihočeských měst a podnikali výlety do lesů a k rybníkům. V Jižních Čechách bydlí Buschi, otec mých prvních štěňátek, tak jsme ho navštívili a celá naše psí rodinka se společně pěkně vydováděla. Část prázdnin u nás tráví i malý páníček Kuba. Už docela vyrostl a velmi rád s námi chodí na procházky.

V červnu jsme také podnikli delší výlet do Slovinska. V místních horách jsme byly s Aishou „jako doma“ a moc se nám tam líbilo. Krásné bylo i jezero Bled, u něhož se konala mezinárodní výstava Duo CACIB Bled. Po štěňatech jsem se zde prvně vrátila do výstavního kruhu a páníčkové byli velmi zvědaví, jak mne budou po štěňatech rozhodčí hodnotit. Oběma rozhodčím jsem se moc líbila a oba dny jsem získala CACIB i BOB. Pro udělení titulu interchampiona mi tedy zbývá získat ještě jeden CACIB na mezinárodní výstavě v zahraničí.

Letní prázdniny byly krásné. Dlouho u nás byli malí páníčkové Kuba a Eliška. S Kubou jsme chodili na procházky do lesa, hráli si, honili se i cvičili. Malá Eliška se mi líbí hlavně proto, že z ní každou chvíli upadne kousek jídla, na který já už (společně s Aishou) trpělivě číhám. O prázdninách nás navštívila spousta zajímavých lidí a i my jsme podnikali různé výlety. Byla jsem se podívat na své štěňátko Alexe. Alex je již větší a těžší než já, ale já jsem stále ještě rychlejší. Pár dní jsme také strávili u známých, kteří mají chalupu těsně u rybníka. K velkému překvapení páníčků jsem plavala pro míček daleko do hloubky a moc se mi to zalíbilo – dříve jsem zůstávala raději opatrně u břehu a do hloubky se mi vůbec nechtělo.

Podzim byl pro mne velmi zajímavý, protože jsme s páníčky a s Aishou hodně cestovali. Na začátku září jsme se vydali na druhý sraz Entlebuchů ve Zlenicích, který se vydařil ještě více než ten první v minulém roce. Ve druhé polovině září se konala klubová výstava v Zárybničné Lhotě spojená se svodem mladých. Ze štěňat z mého prvního vrhu se zúčastnily fenky Aila a Aisha (ostatní štěňata bydlí na Severní Moravě, tak se snad zúčastní jarního svodu v Rožnově pod Radhoštěm). Obě fenky získaly velmi pěkné hodnocení. V říjnu jsme vyjeli do zahraničí na dvě mezinárodní výstavy: do Maďarska - Komárom a na Slovensko - Bratislava. Splnila jsem podmínky pro udělení titulu Interchampion. Slovenskou výstavu v Bratislavě jsme spojili s vyšetřením močovodů ve Vídni – mám nejlepší možný výsledek EU:A. Aisha již mne dorostla a je rovnocenný partner pro nejrůznější hry. Nejraději hrajeme přetahovanou o provaz, hru na kousanou, ale také na honěnou a na schovávanou. Ve dvou je to mnohem lepší, než když jsem byla sama, tak jsem moc ráda, že jsme si Aishu nechali.

Pokračování mého příběhu naleznete na společných stránkách Naše fenky.

© Stoklasovi, 2012